Durkheim, Émile (1858-1917) Francouzský sociolog, zakladatel moderní sociologie. Nejdříve vyučoval v Bordeaux, potom v Paříži. Ustavil sociologii jako akademickou disciplinu. Založil plodnou a velmi rozšířenou sociologickou školu seskupenou kolem časopisu Année sociologique (12 ročníků, 1898-1912) a měl značný kulturní a politický vliv ve Francii, především prostřednictvím učitelÚ základních škol, kteří u něj a jeho žákÚ studovali a předávali po generace jeho myšlenky. Napsal odvážné, pÚvodní a prÚkopnické práce se širokým záběrem, jež stále zÚstávají pro sociologii, sociální antropologii i jiné obory podnětnými a vytyčují typickou Durkheimovu metodu a jeho světový názor.
Sociologie podle Durkheima skýtá neobyčejný vysvětlovací potenciál, a proto je mezi společenskými vědami ústřední. Jejím předmětem je zvláštní realita, která je ve vztahu k jedinci donucující a vnější, avšak také Uak s postupem doby stále více zdÚrazňoval) v něm přítomná. Také jeho metoda, kterou vytyčil v Pravidlech sociologické metody (1895), byla charakteristická. Rozvinul zde pojetí společenské vědy, jež je zcela objektivní, má svou vlastní specifickou realitu a je oproštěna od mimovědeckých vlivÚ. Zda jeho sociologie v praxi naplnila tuto představu, je již jiná otázka. Ve snaze ukázat možnosti sociologie zkoumal meze společenské determinace. Tak si například ve své klasické studii o sebevraždě (Sebevražda, 1897) položil za cíl vysvětlit rozdíly v míře, v níž lidé páchají tento zdánlivě nejsoukromější a nejosobnější čin, z hlediska společenských příčin. Přitom předložil diagnózu společnosti své doby, která se pak znovu objevuje v celém jeho díle.
Tvrdil, že došlo k poruše v sociální integraci a regulaci, byl nastolen egoismus a ANOMIE, což některé jedince vedlo k extrému sebevraždy. To bylo dÚsledkem příliš rychlé industrializace a koroze starších normativních systémÚ, což mělo svÚj vliv na ekonomickou, prÚmyslovou i soukromou oblast. Durkheim v tom viděl "abnormalitu" odpovídající stupni, kterého moderní společnosti dosáhly v souvislosti se svými "existenčními podmínkami" - tedy s požadavky svého harmonického fungování.
O těchto podmínkách mluvil jako o "organické solidaritě". Tuto teorii propracoval v Dělbě práce ve společnosti (1893, druhé vydání 1902). Předmoderní společnosti (kmenové i tradiční) držely pohromadě na základě "mechanické solidarity", v níž převládal princip podobnosti, s dílčími společenskými strukturami, malou vzájemnou závislostí, nízkou populační mírou a hustotou, represivním trestním právem a vysoce rozvinutým a intenzivním kolektivním vědomím, které spojovalo nejvyšší hodnotu se společností jako cel- -" kem a s jejími zájmy. Moderní společnosti naproti tomu "normálně" pojí dělba práce a jsou typické svými organizovanými společenskými strukturami, propojenými trhy a rostoucími městy. Vyžadují vzájemnou závislost, mají vysoký počet obyvatel a hustotu osídlení a převládá v nich čím dál tím více polidštěný a sekulární systém víry, který si vysoce cení jedince a dovolává se rovnosti příležitostí, pracovní morálky a sociální spravedlnosti. Tento systém nazýval "náboženství individualismu", jež slouží integraci moderních společností,' ale mÚže být ohroženo ze strany atavistických společenských sil - jako tomu bylo v případě Dreyfusovy aféry (byl přesvědčeným dreyfusovcem) či u NěmcÚ v roce 1914 (byl vášnivým francouzským vlastencem).
Z této diagnózy vyvodil rÚzné závěry.
Vzhledem k rozmanitosti a dynamice moderních společností bylo určité procento sebevražd a zločinÚ "normální" a představovalo dokonce "faktor společenského zdraví". Durkheirn podporoval rozvoj "zaměstnaneckých skupin", jež měly zabezpečit normativní rámec, který by mohl neutralizovat převládající anomii - "nemoc z nikdy nekončících aspirací". Byl socialistou v tom, že souhlasil s organizací ekonomického života, liberálem ve své obhajobě individualistických hodnot.
V jeho oddanosti společenské integraci a morální jednotě je zřejmá konzervativní tendence, i když ji někteří autoři zveličují. Měl odpor k politice třídního konfliktu; MARXISMUS byl podle něj nevědecký a revoluce stejně nemožné jako zázraky. V socialismu viděl "výkřik bolesti" a považoval za úkol sociologa radit státníkÚm i veřejnosti a nabídnout vědecky založené řešení společenských neduhú.
Obecně řečeno, soustředění Durkheimova zájmu na podmínky společenského řádu a integraci jedince v jeho rámci znamenalo, že jeho slabým místem byl vztah k MOCI - ke všem asymetrickým vztahÚm závislosti, vykořisťování a nadvlády, jimiž jedni poškozují zájmy jiných či získávají, na jejich úkor. Měl sklon vidět ve STÁTĚ systém komunikace, orgán vědomé reflexe o společnosti, nikoli centrum mocenského boje či zdroj nadvlády. Stejně tak pojednávala jeho teorie PRÁVA vždy o formách normativní regulace, nikdy ne o konfliktu společenských zájmÚ a jejich využití moci. Tyto slabé stránky jsou závažné, ale jsou jen rubem neobyčejně pronikavých vhledÚ Durkheima a jeho následovmKú do jedné stránky společenského života, či přímo jejich předpokladem. To se nejjasněji ukazuje v jejich pracích o primitivním náboženství.
Durkheimovy Základní formy náboženského života (1912) byly jeho závěrečným výzkumem mezí společenské determinace, tentokrát o základních skutečnostech náboženské víry a praxe. Po prostudování dostupné literatury o totemismu a zvláště o společenstvích australských domorodcÚ předložil ruzné smělé hypotézy, jež podle něj měly obecné vysvětlující dÚsledky pro společensky integrující systémy víry zaměřující se na posvátné objekty (tak chápal náboženství). Nesnažil se pouze vysvětlit jejich přesvědčení a rituály jejich společenským pÚvodem, objasňoval i jejich "skutečný" význam na společenském základě, pohlížeje na náboženství jako na odraz společnosti ve všech jejích aspektech, a prozkoumal jejich funkce v psychické inte- ~ gritě jedincÚ i společenské soudržnosti vel dokonce tak daleko, že se snažil ob' nit základní kategorie myšlení (čas, pro or, kauzalitu aj.) z toho, jak pramení raného náboženství a z jejich společen ého pÚvodu. Tato kniha zÚstává - př etnografické nedostatky a chyb~=ve Úvodněních - jeho mistrovským dílem, podmanivým ve vizi a teoretických ambicích, a nejjasněji dokládá Durkheimovu představu společenského světa. SL

odkazy
Durkheim, É.: Sociologie a sociální vědy, přel. Z. Strmisko. Brno: NakJ. Masarykovy sociologické společenosti v Brně, ] 948.
_: Le suicide, Paříž, ]897.
_: De la division du travail social. Paříž, ] 922, _: Les /Órmes élémentaires de la vie religieuse. Paříž, ] 925, literatura Giddens, A.: Durkheim, V: Capitali~'m and Modem Social Theory. Cambridge: Cambridge University Press, 1971.
Lukes, S.: Émile Durkheim: his Llťe and Work, Londýn: Anen Lane, 1973; Stanford, Calif.: Stanford University Press, 1983.
Nisbet, R.A.: The Sociology (!ťÉmile Durkheim. New York: Oxford University Press, 1974,